Přítomnost rodiče na terapii. Ano nebo ne?

Tak to je otázka, na kterou by vám každý terapeut odpověděl asi jinak. A já se budu soustředit na to, co vnímám na přítomnosti rodiče jako důležité, a kdy jsem radši s dítětem sama.

Ve své praxi, kdy jsem pracovala běžně v ordinaci, jsem si většinu rodičů do své pracovny přizvala. Rodič je samozřejmě parťák, zástupce, který s dítětem přichází, a má právo vše sledovat, vnímat, hodnotit. Stejně tak má právo být informován o tom, co se v terapii děje, jakým způsobem probíhá a bude probíhat.

Ne vždy je však nutné být celou dobu u sezení.

Rodič a dítě

Jsou děti, kterým přítomnost rodiče pomáhá, nabývají větší jistotu, zbavují se strachu, podávají lepší výkon, jsou klidnější a lépe spolupracují. Tyto děti však cítí rodiče jako silnou zálohu a je vhodné je vést k tomu, aby více důvěřovaly sobě, svým schopnostem, stejně jako světu okolo nich.

Jsou ale také děti, které přítomnost nebo nepřítomnost rodiče nijak neovlivňuje.

Jsou zdravě ponořené do práce, soustředěné na momentální dění a napojené na terapeuta, takže přítomnost rodiče v podstatě nevnímají.

V těchto okamžicích jde práce pěkně od ruky. Dítě plynule a citlivě reaguje na nabízené činnost, má k terapeutovi důvěru a je snadné s ním spolupracovat. Rodič obvykle sedí v povzdálí, usmívá se a vytváří, řekla bych, takovou jemnou zálohu, která je důležitá, ale nikdo o ní neví. Dítě samo pracuje a důvěřuje sobě i světu okolo sebe.

No a pak jsou děti, které přítomnost rodiče rozptyluje. Nedovedou si vybrat, na koho se mají napojit, a nedovedou tak dát důvěru terapeutovi. Někdy je to tím, že rodič nenechá dítě ponořit se do dění. Neustále zasahuje, povzbuzuje, domlouvá nebo i vyhrožuje. Chce, aby dítě uspělo, aby se to naučilo, aby neselhalo. Možná si rodič klade za vinu to, že jeho dítě má vadu řeči, stydí se. Stejně tak je možné, že chce jen maximálně pomoci.

Současně pak ale vytváří prostor nedůvěry a dítě cítí, že mu rodič nevěří. A možná nevěří ani terapeutovi. Jednoduše řečeno rodič je ten, který je v terapii dominantní.

V tomto případě však dýchá za dítě a tento dech jde proti směru jeho vývoje. Je potřeba si uvědomit, že předmětem terapie je dítě, že právě dítě se do sezení musí plně ponořit, že právě dítě musí cítit oporu v rodiči, a také víru v sebe sama. A stejně tak dítě musí pocítit důvěru v terapeuta, který je ten, kdo ho v danou chvíli vede.

Dítě, terapeut a rodič jako jeden tým

Každé dítě i každý klient je úplně jiný. I já jako terapeut se na některé děti/klienty ladím velmi snadno a k jiným si musím hledat cestu. Terapie je interakce, sdílení, souznění mezi mnou, dítětem i rodičem. Ne vždy je to jednoduché a snadné.

Bezpochyby jsme ale jeden tým – já, rodič i dítě. Ale je důležité si uvědomit, kdo v danou chvíli hraje hlavní roli. Jednou je to dítě, jindy terapeut a současně i rodič.

Vnímavý rodič na to přijde často sám a nabídne možnost zůstat stranou, mimo prostor terapie. Někdy tuto možnost navrhnu i já, pokud cítím, že je to ku prospěchu dítěte.

Je ale potřeba jasně říct, že:

Nejste horší nebo lepší rodiče, pokud jste nebo nejste na terapii s dítětem přítomni.

Vaše úloha je v terapii důležitá. Ať už jste plně zapojeni nebo jen částečně. Jste to právě vy, s kým dítě doma spolupracuje. Vy jste terapeuti svého dítěte a máte za úkol předvedené činnosti doma vyzkoušet, procvičit a posunout vývoj o krok dál.

Je to o důvěře a o dohodě

Důvěra v terapeuta a jeho postup je důležitá, stejně jako důvěra v dítě samotné a v sebe sama. Stejně tak i terapeut musí věřit rodičům.

Terapeut je povinen vás o všem informovat. Já to zejména se staršími dětmi dělám tak, že si rodiče přizvu na začátek sezení, zjistím, co procvičili, v čem došlo ke zlepšení a kde se naopak nic nezměnilo. Současně ale respektuji věk dítěte a obracím se i přímo k němu. Dítě se musí cítit součástí týmu, protože je to hlavní hráč. Pak se spolu s dítětem ponořím do sezení. A nakonec, když máme hotovo, přizvu si opět rodiče, kterému shrnu procvičované a navrhnu mu práci na doma. Ptám se na souhlas jak dítěte, tak i rodiče.

Máma nebo táta?

S některými dětmi přicházejí maminky, menší část dětí doprovázejí tátové. Z hlediska rodičovských rolí je úplně jedno, který z nich to je. Osobně ale doporučuji na terapii vybrat toho rodiče, který má v dítě důvěru, dokáže ho ponechat samostatně pracovat, bere jeho potíže s lehkostí, jako součást vývoje, a současně dokáže dát důvěru i terapeutovi. Pak je logopedie skutečně týmová, zábavná a efektivní.

Věřte si, věřte svému dítěti a věřte terapeutovi. Tři členové, kteří tvoří dokonalý a rovnocenný tým.

E-SHOP logopedie s úsměvem - tudy prosím >>>

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *