Jedna židle nestačí – aneb dvojjazyčnost z pohledu rodiče

Přestěhování se do cizí země mi přináší jednu výzvu za druhou. Tou první bylo osvojení si jazyka hostitelské země. Jazyk je jedním z adaptačních mechanismů, který můžeme v novém prostředí efektivně použít k tomu, abychom si ve svém životě zajistili stejný komfort, který jsme měli doposud. Vyplatí se ho naučit.

Dítě jako cizinec dostává dostatečnou podporu ze strany školy, stejně tak mnohdy i od samotných rodičů. Na straně dítěte se dějou velké změny, nejen na úrovni mozku, ale také na úrovni psychiky. Změnami prochází ale i rodič, který však podporu nedostává.

Z jednočlověka se rodí dvojčlověk. Před zraky rodičů se jednojazyčné dítě pomalu půlí na dvě části a spolu s jazykem nové země přijímá také novou kulturu a novou identitu.

Malé dítě zcela přirozeně začne vnímat, že věci nejsou jednoznačné a že rodiči vyslovená pravda nemusí ve škole platit. Chápe, že v životě existuje více cest a některé mohou být i zcela protichůdné. Zjistí, že doma a ve škole se chováme jinak, a také jinak mluvíme. Stejně tak to mají i někteří spolužáci. Škola je pak prostředí, které je sjednocuje. Dítě prožívá, jaké to je být v pozici menšiny a většiny a uvědomí si, že záleží na tom, v jaké zemi se zrovna nachází.

Všímám si, že děti začnou vlivem dvojjazyčnosti těmto změnám rychle přivykat. Nově nabyté dvojí vnímání světa přináší dítěti bezpochyby velké výhody, stejně jako ho zcela přirozeně učí větší toleranci. Na rodiče však klade nové nároky.

Zatímco:

  1. se dítě skrze jazyk noří do cizí společnosti s lehkostí, rodič naráží na jednu jazykovou bariéru za druhou
  2. si dítě identitu postupně vytváří, rodič ji ztrácí
  3. dítě absorbuje změny v životě přirozeným vývojem, rodič je musí vědomě zpracovávat
  4. dítě přijímá nové jako běžné, rodič musí měnit svůj světonázor
  5. v dítěti nová společnost vytváří pocit jistoty, rodič naopak pevnou půdu pod nohama ztrácí

Příchod do nové země vyžaduje pro dospělého neustálou konfrontaci se svojí kulturní zvyklostí. Některé zvyky lze zachovat, jiné je nutné odhodit, protože v nové zemi jednoduše neplatí. Při kontaktu s americkým prostředím zjistíte, že například přezouvat se, je zbytečné.  Že návštěva vstoupí do domu i bez vyzvání.  Že „ahoj“ můžete říci i lékaři.

Jelikož je to v mojí výchozí kultuře jinak, opakovaně musím svůj mozek přesvědčovat, že ta paní, co mi právě vešla až do kuchyně, není neslušná. Že doktor není můj kámoš a že moje špinavé boty na koberci v sousedově domě nikomu nepřekážejí.

Jako rodič také často postrádám podporu společnosti, která by mi pomohla nejen s předáváním českého jazyka, ale také aby mé dítě přirozeně učila, co je správné bez nutnosti neustálého vysvětlování. Pocit samoty a těžký batoh na zádech cítíte častěji, než byste si přáli.

Jako rodič si musím zvykat i na to, že moje dítě čte knihy, o kterých sama nic nevím. Že se ztotožňuje s hrdiny nebo autory, se kterými nemám svoji dětskou zkušenost, a tudíž ji s ním nemohu sdílet. Že když si vášnivě povídá se svými kamarády, tak mu nerozumím. Že oba si pod pojmem „chleba“ představujeme úplně něco jiného. A především na to, že jeho pocit doma se neshoduje s tím mým.

Mé dítě je Čech už jen z poloviny.

Stejně tak i já sama jsem z poloviny rodičem svého dítěte.  V té nečeské polovině života je samo, nedostává moji podporu a jeho vzorem je někdo jiný, protože moje osoba do nové kultury nijak nepasuje.

Díky tomu však mé dítě získalo spolu s druhým jazykem také velkou dávku svobody.

Život v zahraničí naráží na vnitřní pocit jistoty velmi tvrdě a nutí nás přestavět svůj vnitřní svět tak, abychom v něm znovu nalezli jistotu a tu mohli následně předávat i svému dítěti. Bezpochyby nezůstává stejný.

Jelikož jsme pro své dítě v cizí zemi jako rodiče jediným vzorem češství, v kontextu výchovy přichází na řadu otázky spojené s mými kořeny a vztahem k češství, které jsem si dříve nekladla a na které nacházím odpovědi. Je mi nadmíru jasné, že bez přijetí svých vlastních kořenů, bez vděčnosti za to, odkud pocházím, nemohu jít dál, jinými slovy –bez toho nebudu šťastná.

S dvojjazyčností přichází dvojkultura, dvojjedinec, kterým se tak jako tak musí dříve nebo později stát nejen dítě, ale i rodič samotný. Je však zřejmé, že u rodiče tento proces neprobíhá s takovou lehkostí. Z neustálého, mnohdy bezradného přešlapování, vás začnou bolet nohy a jednoho dne pocítíte, že si už konečně chcete zase v klidu sednout.

Jedna židle už vám ale nestačí.

Martina Kolmanová
Jsem klinická logopedka, maminka tří dětí a nadšená propagátorka online logopedie. Se svoji rodinou zažívám již několik let život v zahraničí. Z mých tří dětí se plynule staly mluvčí dvou jazyků a já s nadšením sleduji jejich vývoj. Stejně tak s nadšením objevuji možnosti online světa a propojuji je s logopedií. Poskytuji online logopedickou péči. Jsem zakladatelkou e-shopu Logopedie s úsměvem, kde nabízím autorské logopedické obrázkové karty a pracovní sešity pro snadnější úpravu výslovnosti. Více informací se dozvíte zde. >>

E-shop Logopedie s úsměvem ZDE >>>

Obrázkové kartičky a pracovní sešity na logopedii, které děti milují a u kterých s chutí povídají zde.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů