Jezdíme na jazykový pobyt do ČR

Když jsem tuhle větu slyšela poprvé před téměř čtyřmi lety, co jsme se přestěhovali do Kalifornie, přišla mi vtipná a moc jsem jí nerozuměla. O pobytu, dlouhodobém přesunu, v zahraničí jsem v té době moc informací neměla, a tak jsem si nedělala žádné plány ani obavy, stejně jako jsem neměla žádnou negativní nebo pozitivní zkušenost s bilingvismem.

Ano, je pravda, že to bylo téma, které dlouhodobě poutalo moji pozornost, popravdě jsem ale neznala nikoho, o jehož zkušenosti bych se mohla opřít. O plasticitě dětského mozku, schopnosti učit se, přizpůsobovat se změnám, jsem věděla dost. Současně jsem ale také žila v přesvědčení, že bilingvismus znamená prostě dobrou znalost dvou jazyků. Za jakých podmínek to člověk zvládne, o tom jsem už ale nepřemýšlela.

Stejně jako mnoho rodičů jsem na počátku našeho pobytu v USA svoji pozornost soustředila na angličtinu, protože to byl jazyk, který se moje děti měly naučit. Byl to jazyk, který se pro ně stal dominantním, ačkoli jím po příjezdu neuměly říci ani slovo. Netrvalo však dlouho a mně začalo docházet, že se něco mění. Že ačkoli to byla na počátku angličtina, i přes naše veškeré úsilí se po pár měsících do role slabšího jazyka postavila čeština.

Není v silách rodiny hrát celou společnost

Netušila jsem, jak velkou roli v jazykovém zázemí hraje společnost. Více jsem se přikláněla k názoru, že zejména v prvních letech jsou právě rodiče ti, od nichž si dítě osvojuje jazyk. Teprve moje nejmladší dcera Beata, mě přesvědčila o síle majoritního jazyka, o nepoznaném vlivu společnosti, o tom, že dítě se dokáže naučit cizí jazyk přesto, že na něho přímo nikdo v tomto jazyce nemluví.

Beata ještě před nástupem do školky mluvila plynule anglicky stejně jako česky. Ačkoli byly jejím zdrojem pouze pohádky, mluva společnosti, poslech dětí na školním nebo dětském hřišti, dokázala si osvojit úroveň angličtiny rovnající se dovednostem svých vrstevníků. Kroutila jsem nad tím často hlavou, než jsem si dovolila přijmout fakt, že okolní společnost hraje v osvojení jazyka roli významnější, než jsem si myslela.

Beata ale není ten důvod, kvůli kterému tento článek píšu. Dnes chci totiž poukázat také na stinnou stránku života v zahraničí.

Ačkoli Beata vytěžila z majoritního jazyka maximum, v minoritním jazyce jí právě tato společnost schází. Nejenom jí, ale také mým dvěma starším synům stejně jako všem dětem, které vyrůstají v zemi, kde je jejich mateřský jazyk minoritou.

Jak se to projevuje?

Donedávna mi přišlo, že kromě občasných chyb ve skloňování nebo sem tam chybějícího českého slova zas tak moc ne. Dnes už to vnímám jinak. Asi je potřeba říci, že stále mluvíme na děti česky a za celé čtyři roky jsem v jejich přítomnosti ze svých úst vypustila pouze pár anglických vět. Kromě okamžiků, kdy například jejich americkým kamarádům nabízím meloun k svačině, mě moje děti slyší mluvit anglicky zřídkakdy.

Před pár měsíci jsem se s Prokopem, který je teď třeťák, učila párové souhlásky. „Tak, co bys napsal na konci slova ZEĎ?“ Jeho odpověď zněla jasně – Ť. Nepřišlo mi to nijak divné, protože po zvukové stránce je tato odpověď perfektní a správná, jenže pravidla českého pravopisu mluví jinak. A tak jsme si vysvětlili pravidlo, jak si to ověřit. „Musíš si najít to slovo v jiném tvaru, který ti pomůže zjistit, jaká souhláska tam je. Třeba si řekneš DVĚ ZDI.“

A tady se ukázalo prázdné údolí. Jasně jsem pochopila, že naše snaha i úsilí opravdu nestačí. U mnoha slov Prokop totiž nebyl schopen toto odvozené slovo najít. Třeba když zkoušel slovo BUDKA, tam mu množné číslo nijak nenahrálo. Už bylo potřeba najít obtížnější variantu – např. MNOHO BUDEK. Pružnost a rychlost myšlení byla ta tam, jazyková pohotovost scházela. Přestože se snažil, já jsem pochopila, že nenajde, protože ty výrazy nezná. Šuplíček těchto slov není aktivní.

Četba pomůže, ale nespasí

Neznamená to, že by tohle slovo neznal, ale mozek mu ho prostě neumí nabídnout, jelikož toto slovo leží někde hluboko zanořené v pasivním slovníku. Tedy v oblasti slov, kterým sice rozumí, ale nepoužívá je. Setkal se s nimi velmi okrajově nebo vůbec. Samozřejmě, možná byste namítli, že přece se to může naučit tím, že čte česky. Četba je bezpochyby důležitým zdrojem slovní zásoby, stejně jako gramatických pravidel, nicméně nenahradí život obklopený majoritním jazykem.

Občas se o znalost z knihy umí opřít a ví, že se ve slově píše tvrdé Y, protože ho takto viděl napsané. Jenže to je něco trochu jiného. Vidět slovo a vzpomenout si na jeho vizuální podobu není to samé jako si to slovo aktivně vybavit, spojit s jiným příbuzným slovem a na základě tohoto spojení v gramatickém pravidlu uspět.

Začínáme tedy objevovat zákoutí českého jazyka, kde nám pobyt v zahraničí trochu zkomplikoval cestu. Tento článek nepíšu ale kvůli sobě. Píšu ho především kvůli všem dětem, které se s těmito potížemi také potýkají. Všem, kterým neschází jenom babičky a kamarádi, ale celá společnost.

A jak je to s tím jazykovým pobytem v Čechách?

Věřím, že mnoho rodičů zahraničních dětí moji zkušenost potvrdí. Krátkodobý pobyt na rodné hroudě znamená raketový vzestup jazykové kompetence jejich dítěte v českém jazyce stejně jako zlepšení výslovnosti, o které jako by náhodou přišlo. Jenže tou náhodou je právě ponor do jazyka, každodenní poslech správné češtiny z úst celé společnosti. Dítě má 24/7 k dispozici tisíce vzorů, které může napodobit.

A protože naše děti jsou děti dvojjazyčné, umí jazyk lapat, poslouchají ho, učí se rychle. Jen musejí dostávat opakované příležitosti. Pro nás to letos byla třeba návštěva kamarádů nebo rodičů z Česka, kteří nám kromě příjemných společně strávených chvil dovezli kus české jazykové společnosti.

Potřebuji krásné obrázkové kartičky pro svoje dítě na logopedii - Do e-shopu tudy prosím >>>

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.