Jonášku, pojď, budeme dělat logopedii. Ne, mami.

Moje děti jsou pro mě velkou inspirací. Učí mě přehodnocovat vštípené programy, které nefungují. Dosyta mě zásobují svými logopedickými potížemi, stejně jako originalitou, jakou se jich zbavují. Dnes bude řeč především o mém prostředním Jonášovi.

Jak je to s tou kovářovou kobylou?

Chvíli jsem se už bála, že se u nás doma naplní heslo kovářova kobyla chodí bosa… Jonášek zkoušel mé odborné dovednosti dlouho. Ke spolupráci na úpravu sykavek se zlákat nenechal. Dost jasně mi dával najevo, jak ho to nebaví a vůbec nezajímá. Já jsem mu už v zoufalství jednou řekla, že jestli to takhle půjde dál, pověsím svou profesi na hřebík. To mu bylo pět, akorát tak doba s tím mluvením něco udělat.
 

Tlačím na pilu

Teď už vím, proč. Jednoduše cítil tlak, ten důraz na to, jak moc to chci a potřebuji já. Ne on. Čas od času se nechal na chvíli zlákat k procvičování, ale šlo to mimo něj. Já jsem věděla, že takhle v tom prostě nemá cenu dál pokračovat. Takhle to totiž nedělám nikdy. Takhle mě to ani nebaví. Děti, když vycítí nátlak, zaseknou se.
 
Naštěstí jsem si ten nátlak brzy uvědomila a rozhodla se pro důvěru, trpělivost a lásku. Mnohokrát jsem mu řekla, že ho mám ráda přesně takového, jaký je. Věděla jsem, že má všechny předpoklady, aby to zvládl jen s mírnou pomocí, musí ale zůstat motivovaný. A to byl můj cíl. A tak jsem mu dala čas. To už mu bylo pět a půl.

Svítá naděje

 
Uběhl měsíc, dva, tři, čtyři. Najednou přišel Jonášek s tím, že chce dělat logopedii. Mezitím jsem ho ale nechávala pilně pít z lahve s brčkem a také ze speciálních terapeutických brček. Věděla jsem, že tohle umí zázraky. Sem tam jsme promrskali jazýček a zlepšovali zvedání jazyka za horní zoubky. Připomínala jsem mu správné T a L v řeči. Sem tam jsem po něm zopakovala to, co řekl, ale s hlasitější a správnou výslovností a on se sám hned opravil. Sykavek jsme se ale už nedotkli.
 
Taky jsem čekala, až mu dozraje sluchové rozlišování. On svoji chybu neslyšel. V zrcadle viděl, že mu jazyk vylézá z pusy, když říká C, S i Z, a ve chvíli, kdy to zjistil, tak se naštval. A já věděla, že teď musím opravdu citlivě. To už mu bylo šest.
 
Pak přišly prázdniny strávené v Čechách. Říkala jsem si, no jako školák by mohl mluvit líp. Ale naštěstí jsem tenhle nefunkční program z hlavy rychle vymazala a soustředila svou pozornost na to, co je pro školu opravdu důležité. Věděla jsem, že pro nástup do školy je připravený. Slyší hlásky správně, v nácviku čtení mu to nevadí.

Radost pro mámu

Jonášek nastoupil do školy a po dvou týdnech docházky za mnou večer přišel se sešitem a povídá:
„Mami, tenhle sešit bude na logopedii.“ Sedl si ke stolu a čekal. Teprve když jsem ho hnala do vany, mi došlo, že čeká na terapii. A on mi s krásným úsměvem povídá: „Až po logopedii, mami.“
Chvíli jsem stála jak omráčená. „Cože?“ povídám. Hlavou mi proletěly ty mé marné pokusy, vnitřní zoufalství, zklamání, stejně jako důvěra, že se věci pohnou, až bude ten správný čas.
Z myšlenek mě vytrhl Jonáš. „Tak pojď už, na co čekáš?“
„Ale Jonášku, já teď nemám žádný natisknutý obrázky.“
„To nevadí, mami, budeme číst slabiky, jo? Jen mi je napiš, já ještě nevím, jak na to.“
Když jsem dopsala slabiky k procvičování, Jonáš spustil a já myslela, že mě omráčí podruhé. Vyšvihnul precizní C hned na první pokus.
Ještě před pár měsíci ho starší bratr Prokop při našich krátkých logopedických chvilkách opravoval: „To není C, ale T, co říkáš.“ Jonáš to ale předtím neslyšel.
Teď se zarazil i Prokop. „Mami, on říká C?“
 
Druhý den jsem ho zaslechla, jak si sám pro sebe zkouší říkat S. Čeká nás samozřejmě ještě hodně práce, ale jde kupředu sedmimílovými kroky, ale hlavně našel vnitřní motivaci. A já opět bořím své představy o tom, jak terapie má a nemá vypadat a kdy je vhodné ji provádět.
 
Každé dítě je originál. Každé potřebuje jiný přístup, jiné okolnosti, jiné načasování stejně jako jiný druh motivace. Klíč k úspěchu je v důvěře v dítě samotné. 
Ve svém profesním příběhu píšu, že každý klient mě vždycky naučí něco nového. Otevře mi nové možnosti, pohledy, propojí mi další informace a posune mě dál. Jako terapeut jsem vděčná za všechny děti, které si ke mně našly cestu, a samozřejmě nejvíc za ty vlastní i přesto, že mi připravily zkoušku ohněm.
 
Zajímá vás, jak jsme se vypořádali s vadou řeči u staršího syna Prokopa? Přečtěte si článek Zkrácená podjazyková uzdička. Aneb když má logopedka dítě s vadou řeči.
 
P.S. Když ten samý večer Jonáš skončil s terapií a odešel do koupelny, ozval se za mnou ještě jeden hlásek. „Teď já, mami.“
„Beatko, ty taky?“ „Jo, mami.“ Sedla si ke mně a já jí povídám: „Řekni T. A teď potichu, protože už je tma, mi ho pošeptej, ať to ani veverky neslyší.“ A ono se ozvalo na první pokus krásné cinkavé C.
Již brzy vám na svém webu zprostředkuji postup, jak zvládnout sykavky. Pokud se trápite s L, R nebo K, podívejte se na návod zde.
 
 A já jsem si šla dát sklenku vína, protože tohle je odměna s velkým O.

E-SHOP logopedie s úsměvem - tudy prosím >>>

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.