Mámo, táto, mluv se mnou

Milé maminky, milí tátové,
 
mám pro vás jedno malé zamyšlení. Ve facebookové skupině pro rodiče dětí, které nemluví, se opakuje stále stejný příběh, stále stejná myšlenka, která mě natolik zaujala, že jsem se rozhodla napsat na toto téma článek. Stejnou myšlenku jsem totiž slýchala od rodičů, kteří za mnou přicházeli s dětmi, kterým ještě nebyly tři roky.
Příběh vždy začíná slovy: „Vůbec nemluví“. Možná jsou mezi vámi tací, kteří své dítě vnímají stejně.
 
A já bych vám chtěla ukázat, že to není pravda. Neberte to prosím jako nějaké moralizování, ale spíš jako zamyšlení k tomu, abyste se na své dítě začali dívat jinýma očima.
 

Z mojí zkušenosti je totiž změna myšlení často hnacím motorem všech dalších změn, které si přejeme vidět.

Pojďme se tedy společně podívat na  vyjádření „vůbec nemluví“. Už samo o sobě soustředění se na to, co dítěti nejde, ve skutečnosti zabraňuje zlepšení se. Kam míří naše pozornost, to narůstá.
 
Ve skutečnosti mnoho z těch, kteří toto napsali nebo prohlásili, po pár dobře mířených logopedických otázkách sdělí, že například dítě ve skutečnosti nezavře od rána do večera pusu, že mluví svojí řečí, ale nikdo mu nerozumí.
 
Nebo že naopak dítě ve skutečnosti říká několik slov, které ale rodiče za slova doteď nepovažovali (třeba hů, mé, au apod.). Nebo že dítě ukazuje. Že za rodičem přijde, když ho zavolá. Že přinese věc, kterou po něm rodič chce. Že na rodiče dělá obličeje do zrcadla a společně se tomu smějí. Že si ukáže rukou, co chce, nebo že rodiče dovede k místu, o které má zájem. Možná jen houká a brouká, aby se vyjádřilo. Možná jen otáčí hlavou ve směru svého zájmu.

Potřeba komunikovat je základní lidskou potřebou – to znamená, že ji máme všichni vrozenou. Všichni děláme maximum, abychom ji naplnili, tedy i vaše dítě.

 
Možná už tušíte, kam tím mířím.
 
Všechno toto je totiž komunikace. Vaše dítě mluví, každé dítě mluví, i těžce mentálně postižené dítě mluví, stejně jako dítě s autismem. Na vlastní oči jsem viděla desítky „nemluvících“ dětí, které jen nesplňovaly naše očekávání, protože nepoužívaly slova, která jsme chtěli slyšet.
 
Tím, že čekáme na slova, ale ve skutečnosti přehlížíme obrovské množství jiných signálů, které dítě používá k tomu, aby se vyjádřilo. Aby něco sdělilo. Aby dostalo to, co potřebuje. Aby vyjádřilo svoje emoce. Tím nejzákladnějším může být třeba jen to, že k vám přijde a přitulí se, nebo že se na vás podívá a to už v den narození. Že se rozběhne za něčím, co ho zaujalo, a nese vám to ukázat. Nebo i to, že mává rukama a tyto pohyby doprovází svými zvuky. To všechno už je komunikace. To všechno jsou „slova“, i když v jiné podobě, než je známe, než je čekáme.
 
A naším úkolem je takovou komunikaci přijmout, ocenit, být za ni vděční a naladit se na vlnu komunikace dítěte. Uvědomit si, že naše dítě komunikuje, že se snaží, že mluví. Jen je důležité zjistit jak a na této úrovni ho ocenit a podpořit. Uvědomit si, jak je skvělé, co vše se už naučilo. Nedívejte se ani napravo ani nalevo. Dívejte se jen na své dítě a oceňte jen JEHO pokroky. Buďte vděčni i za to, co je ve vašich očích málo. Protože z toho mála, které oceníte, může ve skutečnosti být jednoho dne víc než dost.
 
Buďte denně vděčni za jeho projev, za jeho sdělení, za jeho sdílení, ať už je jakékoli. Poděkujte za něj. A odpovězte mu. Jeho řečí. Na jeho úrovni. Přibližte se k němu přesně tak, jak potřebuje. Tak, jak vám ukazuje. 
 
Když se přestanete bát, že pořád nejsou ta slova na světě, a začnete se dobře dívat, je možné, že zjistíte, jak moc vaše dítě ve skutečnosti už komunikuje. Pozorujte ho, čeká, až se na něj doopravdy napojíte a půjdete s ním jeho cestou.
 
Důvěřujte mu a milujte ho.
 
S láskou Martina

E-SHOP logopedie s úsměvem - tudy prosím >>>

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.