Můj příběh

Linda Rathousová

“Mami, už tam budem? Tati, proč má lež krátké nohy? Proč kohout kokrhá a žába kváká?”

 

Kolikrát denně tyhle otázky slyšíte? Máte trpělivost pokaždé v klidu a smyslupně odpovědět? Nebo se necháte vytočit? A slyšíte je vůbec?

 

I takové otázky nám ale ukazují zájem dětí o komunikaci. Snahu o sdílení informací, zážítků a emocí. Odborně řečeno snahu o zaujetí role komunikačního partnera.

 

Nezkažme dětem chuť komunikovat. Pojďme jim správným mluvním vzorem trpělivě odpovídat. Rozvíjet konverzaci. Dát jim pocit, že jsou rovnocennými komunikačními partnery. Že si vážíme jejich názoru a ukojíme jejich zvídavost. Otázky, které děti kladou, pak budou čím dál smyslupnější, budou je rozvíjet a nás budou méně vytáčet.

 

Logopedie totiž není o odstraňování šišlání a ráčkování. Logopedie je láska a úcta ke komunikaci, k otázkám a odpovědím, k rozvitým i holým větám, ke slovům i jednotlivým hláskám. K hlasovému projevu jako takovému. A to nejen k němu. Mezilidská komunikace je totiž založena převážně na mimoslovních projevech. Na kvalitě komunikace se podílí i naše paměť, sluch, zrak, motorické dovednosti, schopnost koncentrace, emoce. A náš komunikační partner. Například já.

 

Kdo že?

 

V roce 1991 mi začali říkat Linda. A už mi to zůstalo. Pak taky říkali, že bych měla jíst chytrou kaši a být doktorem práv. Z toho mi zůstala akorát ta kaše. Denně k snídani. Studovat jsem ale šla logopedii. Jestli v ní někdy budu doktorem, uvidíme. Miluju výzvy.

 

Co ještě?

 

Miluju děti. Miluju jejich nekonečné otázky. Jejich touhu po poznání. Jejich důvěřivé oči. Volání o pomoc, když jim ulítne balónek. Slova na dobrou noc, když konečně zalehnou.

 

Děti jsou pro mě upřímné, oddané a důvěřivé bytosti, jejichž důvěry (stejně jako důvěry jejich rodičů) si nesmírně cením a dělám vše pro to, abych ji nezklamala a i nadále si ji zasloužila. Zakládám si na otevřené a respektující komunikaci se všemi zúčastněnými.

 

Miluju učit se. Poslouchat. I mluvit. Miluju svobodu. A hory.

 

Neustále hledám balanc. Mezi spánkem a bděním. Mezi prací a odpočinkem. Mezi léčivým tichem a vlídným slovem. Na kole. Na lyžích. Na skále. Na laně. V životě.

 

Kde?

 

Naposledy kdesi v Asii mezi kokosy a šváby. Před tím třeba na Erasmu v Linzi, nebo jako aupair v Zurichu či pět let na Pedagogické fakultě v Praze. Nikdy nevíte, kam vás život zavane. Ale bez otevřené a upřímné komunikace se daleko nedostanete.

 

Logopedii jsem dostudovala v roce 2017. Při studiu jsem už ale pracovala. Vlastně i před ním. No a po něm? Ne! Teda alespoň chvíli ne. Nebo alespoň jinak.

 

Jak tedy?

 

Sbalila jsem si batoh a počítač a vyrazila poznávat sebe i svět. Pokusila jsem se spojit cestování a práci a provozovala logopedické terapie přes Skype. Snažila jsem se ve světe komunikovat se světem. S klienty z Číny, USA, i ČR jsem byla ve spojení z Thajska, Kambodži či Vietnamu a společně jsme se ptali a hledali souvislosti.

 

Proč?

 

Protože není tak důležité otázky zodpovídat, jako pokládat. Lidem kolem vás a sobě samým především. Máte taky nějaké? Pojďme se společně ptát. Nevím všechno. Neznám všechny. Nebyla jsem všude. A nejsem Brouk Pytlík. Neslibuju vám, že znám každou odpověď. Slibuju vám hledání souvislostí a rozšiřování možností.

 

PROFESNÍ ŽIVOTOPIS

2011 - 2014: Studium speciální pedagogiky, PedF Univerzity Karlovy v Praze
2014 - 2017: Studium logopedie, PedF Univerzity Karlovy v Praze
2015: Studijní pobyt v rámci programu Erasmus+, Pädagogische Hochschule Öberosterreich
2010 - 2017: Osobní asistence bilngvního chlapce s PAS, Praha
2011 - 2016: Vychovatelka ve školní družině a na ŠVP, ZŠ logopedická, Praha
2012: Aupair pobyt, Zürich
2012 – 2017: Pomocná vědecká síla na katedře Speciální pedagogiky, Univerzita Karlova v Praze
2016 - 2017: Asistent pedagoga v Montessori škole, Praha