Největší zabiják dětské fantazie, máte ho také doma?

Možná jste si toho doma také všimli. Možná že vaše děti nemají k dispozici žádnou moderní pomůcku, která děti „vzdělává“. My už máme pár zkušeností za sebou. Popravdě řečeno, ne vždy úplně milých. Dnes bych vám ráda pověděla, jakou osobní zkušenost má naše rodina s iPadem.

Naše děti se dostaly k tabletu, když nejstaršímu bylo 6 let. Zlákalo nás mnoho dětských aplikací, které se mi na první pohled zdály úžasné, kreativní, rozvíjející, zábavné a bůhví co ještě. Ten druhý pohled byl už horší.

Vidět vztekající se dítě, které se každé ráno budí s požadavkem dostat tablet do ruky, by vyděsil kdejakého rodiče. Mě obzvlášť. Od narození svých dětí jsem si dávala pozor na to, co jim kupuji za hračky. Pečlivě jsem vybírala jednak materiál, kvalitu, ale i účelnost hračky, kterou jsem pro děti zakoupila.

Snažila jsem se je obklopovat tzv. edukativními hračkami. Našly se u nás i hračky horší kvality, ale děti brzy přišly na to, že takové hračky, na oko zajímavé, stejně skončí v koutě a nikdo si s nimi nehraje, protože jsou nudné nebo rozbité. Díky tomu děti také pochopily, co to znamená kvalitní materiál.

Když jsem začala pokukovat po tabletu, říkala jsem si, že je to fakt dobré, aplikace se mi zdály skvělé, jen jsem nevěděla, co to udělá s dětmi. Doma totiž nemáme ani televizi. Nicméně neodolala jsem. Dnes bych se už rozhodovala jinak. A k tomu mě vede několik důvodů. 

1. iPad mě vzdaluje od dětí

Aplikace a hry nemám šanci prozkoumat v takové míře, jako k tomu mají příležitost děti. Zjistit jak se hry a aplikace ovládají, co vše je potřeba udělat, aby se člověk dostal na vyšší level apod. Takže si pak připadám jako moje babička, která kdysi pociťovala náporem nových technologií pocit, že už některým věcem prostě nerozumí.

Zprvu jsem ale měla radost, že mám konečně chvíli pro sebe. Že si jako zaneprázdněná pracující maminka tří dětí můžu konečně vypít v klidu kávu nebo třeba napsat článek, ne jako doteď, kdy jsem to nechávala na půlnoc. Později jsem si ale uvědomila, že je něco špatně. Z půl hodiny denně se stávala hodina a s každou přibývající minutou také přibývaly nehezké projevy dětí. 

2. Agresivita

Po vypnutí tabletu vždy přišel záchvat vzteku. Jednoho, druhého, nebo té třetí. V té chvíli jsem si uvědomila, že za to mi ta chvíle na kafe fakt nestojí. Nárůst vzteku si někdy děti vybíjely také tak, že alespoň dali ránu někomu, kdo stál poblíž, nebo alespoň přišel nemilý hlasitý výkřik. Takto šly ty nahromaděné emoce ven. A já z hrůzou sledovala, co se to s mými dětmi děje. Chvíli mi ale trvalo než jsem si uvědomila, že je to vždy v návaznosti na použití iPadu. 

3. Špatná nálada

Paradoxně by člověk čekal, že se po té „zábavě“ budou děti cítit lépe. Že budou mít dobrý pocit, že se něco naučily, že si něco zahrály, že se pobavily. Opak byl pravdou. Smutek a nuda na sebe nenechaly dlouho čekat.

4. Nuda

„A co jako mám teď dělat?“ byl dotaz, který mi nejstarší syn pravidelně pokládal. A já, udivená, jsem mu odpovídala. „No to, co jsi dělal normálně.“ „Třeba si postav letadlo z lega nebo dino park. Pojď si namalovat obraz, nebo si doběhni za kamarádem…“ „To mě nebaví,“ byla jeho obvyklá odpověď. A já si říkala, jak to, že ho to nebaví, když ještě před pár hodinami se při těchto činnostech normálně bavil.

5. Slovní agrese

„Tak ty si taky nemůžeš psát na počítači, když já nemůžu.“ Výhrůžky, urážky nadávky. To byl výsledek šedesátiminutového ponoření se do tabletu.

6. Chudá komunikace

„A o čem ta hra je?“ „Ále, to musíš to a to a tohle dát tam a tady zmáčknout tohle.“ Velmi strohé a nic neříkající odpovědi, které byly v ostrém kontrastu s pestrým vyprávěním o stavbě domu pro lego panáčky, kdy líčil detaily, kde co je, k čemu to je, proč to tam dal, co tam můžou panáčci dělat, jak to postavil, kolik mu to dalo práce, co udělal jako první a co potom, proč tam dal ještě tohle a tamto ne.

A tak jsme udělali doma jednoduchý pokus. Odebrali jsme tablet na 5 dní.

A co se začalo dít?

Najednou děti opět věděly, že mají kamarády. Najednou si zase všimly, že mají kupu zajímavých hraček. Chtěly, abych si s nimi hrála. Byly na mě hodné a pořád se smály. Nadšeně mi vyprávěly, co vyrobily nebo postavily, aniž bych se jich ptala, vlastně mě volaly, ať se jdu podívat, co dalšího vymyslely. Byly na sebe hodné. Zase to byly moje krásné, hodné a laskavé děti.

Máte podobnou zkušenost? Myslíte, že ty „edukativní aplikace“ nebo „hry“ za to opravdu stojí?

Bezpochyby může být iPad skvělý sluha, ale i zlý pán. Víte, že i Steve Jobs svým dětem tablety zakázal?

E-SHOP logopedie s úsměvem - tudy prosím >>>

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *