Proč mluvíme v Americe stále česky?

Pravidelní čtenáři mého blogu vědí, že jsem se se svou rodinou a svými třemi dětmi před třemi lety přestěhovala do USA. Dnes bych se ráda věnovala otázce, kterou jsem si kladla již na začátku svého příjezdu a kterou si pravděpodobně klade většina rodičů, kteří se ocitnou v podobné situaci.

Jak zvládnout jazykový vývoj dětí při pobytu v zahraničí?

Dnes, po třech letech zkušeností, si troufám své postřehy shrnout do tohoto textu. Věřím, že naše zkušenost může přinést vhled jak do situace přistěhovalců žijících v České republice, tak také pomoci zmírnit obavy Čechů, kteří se k podobnému životnímu kroku chystají.

Když jsem přiletěla do USA, poměrně brzy jsem zjistila, že v zahraničí žije mnoho dalších rodin, které prožívaly nebo prožívají podobnou situaci jako my. Jejich děti se vlivem přestěhování do hostitelské země byly nuceny stát se přirozeně dvojjazyčnými. Slovu přirozeně, bych se ráda věnovala důkladněji.

Jazykový vývoj dvojjazyčného dítěte probíhá stejně přirozeně, jako vývoj dítěte jednojazyčného. Nicméně má svoje specifika.

Stejně jako u jednojazyčného dítěte, dvojjazyčné dítě přijímá druhý jazyk tak, že přirozeně napodobuje mluvní vzory ve svém bezprostředním, ale i vzdáleném okolí. Tedy kopíruje mluvní strategie, používá nabízený slovník, staví větu tak, jak ji slyší, vnímá zvukové prvky řeči a snaží se přiblížit zvukové normě jazyka – správné výslovnosti. V případě, že je mluvní vzor správný a přístup rodičů stabilní, má dítě velmi dobrou šanci stát se plně dvojjazyčným.

Z tohoto důvodu jsem nepochybovala o tom, že i poté, co se přestěhujeme do zahraničí, je smysluplné v používání českého jazyka pokračovat, a to i přesto, že se český jazyk po přesunu do USA může na první pohled jevit jako zcela nefunkční a zbytečný.

Proč?

Celá okolní společnost bude mluvit anglicky. Ani jedno z mých dětí (toho času Beata 18 měs, Jonáš 3,5 let, Prokop 6 let) neumělo slovo anglicky. Nebylo by tedy přirozenější začít na ně mluvit anglicky? Předat jim nový jazykový vzor a ukázat jim, jakým jazykem mluví společnost, do které se právě přestěhovali? Nebylo by to pro mé děti šetrnější, aby nezažily takový šok, když najednou nikomu nerozumí? Nebylo by přeci jen vědomější nabídnout jim, byť nedokonalou, formu angličtiny, kterou my rodiče ovládáme?

Myslím, že toto jsou otázky, které si před stěhováním do zahraničí klade mnoho rodičů. Ať už se stěhuje z východu na západ nebo naopak.

Proč není lepší na moje děti začít mluvit anglicky?

Já jsem si na tyto otázky odpověděla záporně. Nebylo. A hned vysvětlím proč. Pokud bych začala já nebo můj muž nebo dokonce oba dva na naše děti mluvit anglicky, stalo by se následující:

  1. Popřela bych tím především svoje kořeny.
  2. Zbavila bych se možnosti být skvělým mluvním vzorem pro mé děti, protože mateřský jazyk je ten, který dokonale ovládám.
  3. Mluvila bych na své děti jazykem, který mně ani mému muži není vlastní, neumím v něm vyjádřit emoce, pocity, zním v něm nepřirozeně, chybuji v něm. Jednoduše nejsem to já.
  4. Předala bych svým dětem chyby, které jsem se já naučila při osvojení angličtiny jako druhého cizího jazyka. Tyto chyby vychází z toho, že do své angličtiny jako nerodilý mluvčí vsouvám hloubkovou strukturu českého jazyka, která se pak v angličtině projevuje chybnou gramatikou. Nutno podotknout, že většinu času mými učiteli nebyli rodilí mluvčí.
  5. Moje děti by pak musely tyto chyby z angličtiny odstraňovat.
  6. Zamezila bych dalšímu vývoji českého jazyka, a tím bych děti zbavila možnosti navázat na svoje kořeny, vídat se s rodinnými příslušníky, přijímat českou kulturu, číst literární díla v českém jazyce (málo se jich přeložilo do angličtiny).
  7. Zamezila bych svým dětem stát se dvojjazyčnými.
  8. Vzala bych jim jedinou jistotu, kterou si přivezly na americký kontinent. A tou je kromě mámy a táty i český jazyk.

Strach jako úhlavní nepřítel

Plně chápu obavy rodičů i jejich strach, že dítě, které se přestěhuje do zahraničí a z cizího jazyka ovládá maximálně tak Ahoj nebo Děkuji, budou mít tendenci ochraňovat. Prošlapat mu cestičku. Ukázat mu, jak má mluvit. Usnadnit mu přechod z jednoho jazyka do druhého, možná i proto, že bilingvismus má v českém prostředí poměrně špatnou pověst a je spojen se strachem, s odmítnutím, s nepřijetím.

V České republice schází zkušenost a dlouhodobá práce s dvojjazyčnými dětmi. Naše společnost je k tomuto tématu málo otevřená. Nedivím se, že existuje tolik předsudků, které jsou s bilingvismem spojeny. (více o tomto tématu jsem psala v článku zde)

Současně i chápu rodiče, kteří budou své dítě vnímat jako bezradné, ztracené, osamocené a jazykově zoufale nevybavené. Budou chtít, aby si co nejdříve našlo nové kamarády a s novým prostředím se sžilo co nejpřirozeněji a nejrychleji – skrze jazyk.

Měla jsem to stejně. Všechny tyto strachy znám. Každé z mých dětí má jinou povahu a jiný přístup k životu. O toho nejstaršího introverta jsem se já osobně bála nejvíc. Nicméně jsem se ale ve svém rozhodování mohla opřít o teorii, kterou jsem znala, protože mě téma bilingvismu zajímalo už od vysoké školy.

Věnovala jsem se mu dávno předtím, než jsem se já sama stala maminkou bilingvních dětí, a také jsem viděla u romské komunity, se kterou jsem dlouhodobě pracovala, jak může předávání nedokonalé formy českého jazyka z úst rodičů jazykový vývoj dítěte poškodit. Měla jsem tedy naprostou jistotu, že svojí nedokonalou angličtinu svým dětem určitě předávat nebudu.

Současně jsem byla vybavena informacemi, kterými jsem se vnitřně ujišťovala, že osvojení druhého jazyka moje děti zvládnou přirozeně a snadno, stejně jako miliony jiných dětí na celém světě. Bilingvismus jsem vnímala jako velmi přínosný a obohacující. Dnes už tuto teorii mohu podložit vlastní zkušeností.

Důvěra ve zkušenost amerického školství

Osobní přesvědčení jsem ale opírala i o víru, že právě Amerika má zkušenost s velkým přívalem cizinců a že si jistě s takovou situací, kterou budeme prožívat my, bude umět dobře poradit. Jaký kámen mi spadl ze srdce, když mi ředitelka školy, do které nejstarší syn nastoupil, řekla, že zde mají děti z 38 států a že jsou zvyklí, že více než polovina prvňáků neumí ani slovo anglicky.

Současně jsem byla ujištěna, že moje rozhodnutí je správné. „Mluvte doma vaším jazykem,“ byl první pokyn, který jsme dostali. „O angličtinu se postaráme my. Uvidíte, že jednou přijde den, kdy se budete muset intenzivně postarat o to, aby vaše děti svůj rodný jazyk neztratily.“ Ty dny už jsou tady. O tom, že bilingvismus není zadarmo budu psát zase někdy jindy…

A tak jsme vytrvali. Důsledně jsme doma mluvili pouze česky. Na první pokusy dětí, mluvit anglicky jsme reagovali vždy českou odpovědí. Ať už to bylo doma, nebo ve škole nebo na hřišti s kamarády. Vždy z našich úst zněla jenom čeština.

V čem spočívá výhoda přístupu „jeden člověk – jeden jazyk“?

Tato strategie předpokládá, že dítě má s danou osobou spojený i daný jazyk. Ačkoli se tato strategie uplatňuje především ve smíšených rodinách, kdy jeden rodič je např. Čech a druhý Američan, můžeme ji snadno převést i na situaci rodin, kdy oba rodiče jsou mluvčími stejného jazyka a majoritní společnost mluví jiným jazykem. I v tuto chvíli totiž setrvání rodičů v mateřském jazyce dítěti usnadní pochopení existence dvou jazykových kódů a jejich oddělení. Zvláště ve chvíli, kdy jsou děti mladší tří let.

Dvě z našich dětí byly po příletu do USA ještě batolata. Neměly tedy vůbec představu o tom, jak je svět pestrý, že existují jiné jazyky a kultury. Důvěřovaly nám jako rodičům a byli jsme pro ně jistota. S přesunem do USA jsme jim ale hodně jistot zbořili. Nový dům, nové prostředí, příroda, kultura, domy, lidé mluvící jinou řečí, které ani slůvkem neporozuměly.

Český jazyk jako tmelící prvek a zdroj jistoty

Neviděly své kamarády, prarodiče. Na kohokoli promluvily, nerozuměl jim. Svět, který měly před očima, se jim během 24 hodin proměnil k nepoznání. Jediné, co zůstalo stejné byla máma a táta, sourozenci a… jazyk. Jazyk byl prvek, který nás všechny po příletu do USA spojoval. Skrze jazyk jsme se identifikovali sami se sebou, se svou kulturou. V podstatě to bylo to jediné, co nám všem zbylo.

Nedovedu si představit, že bychom v této chvíli sebrali dětem či sobě tuto jedinou propojující jistotu. Troufám si tvrdit, že by to na dětech zanechalo následky, zpřetrhalo by to pouto, které mezi námi bylo a které právě skrze jazyk mohlo ještě zesílit.

Uvědomila jsem si, že na dlouhou dobu jsme pro sebe navzájem zůstali jedinými komunikačními partnery, byli jsme pro ně celou společností – nejen rodiči, ale i kamarády, babičkou, paní z obchodu, prostě vším, protože jiný vzor neexistoval.

Být cizincem není jednoduché, protože jste jiní. A pokud jsi touto jinakostí nejste úplně jistí, může vás strach zavést do slepých uliček. Ve snaze usnadnit dětem ovládnutí druhého jazyka mohou rodiče začít na své děti mluvit anglicky, pomáhat jim. Nebo, a to já vnímám jako daleko horší, do své češtiny sem tam podsouvají anglická slova, fráze.

Sem tam odpoví dítěti anglicky nebo se jich anglicky na něco zeptají. Anglická slova začnou skloňovat a dětem pak nabízet zcela nevhodný vzor češtiny okořeněné o mnoho anglických slov a frází. A jak už jsem psala na začátku. Dítě tento mluvní vzor zcela přirozeně začne napodobovat.

Strategie „jeden člověk – jeden jazyk“ má několik výhod a zůstat ukotveni v mateřském jazyce, byť to zpočátku může být poněkud bolestné, přinese dětem ve skutečnosti výhodu. Mimo jiné i v tom, že se dítě o tento dobře zvládnutý mateřský jazyk může opřít při osvojení druhého jazyka.

Toto oddělení kontextu – pomocí osoby, pomáhá zejména mladšímu dítěti pochopit, že oba jazykové kódy lze použít při komunikaci a současně si dítě jasně uvědomuje kdy a s kým. Toto oddělení je pro budování úspěšné formy bilingvismu zásadní.

Tato strategie dávala smysl i mně, a to z několika dalších důvodů. A proto jsme se rozhodli, že ani já, ani můj muž na naše děti nebudeme mluvit anglicky. Protože mluvních vzorů v tomto jazyce budou mít víc než dost.

Já osobně jsem šla až do takových extrémů, že jsem např. ve škole, když jsem mluvila s učitelkou anglicky, na své dítě při kontaktu s ním promluvila česky, i přesto, že situace vybízela k tomu, přepnout do společného jazykového kódu. A učitelce jsem pak následně naši konverzaci přeložila. Ve chvíli, kdy však už děti uměly anglicky, při stejné situaci angličtinu již přirozeně použily. Já jsem, pokud jsem se obracela přímo na své dítě, setrvávala stále v českém jazyce. A někdy se stalo, že moji frázi přeložilo dítě paní učitelce za mě :).

Jsem si jistá, že jsem se rozhodla správně

Dnes, po třech letech vím, že jsem se rozhodla správně. Dnes, více než na začátku, jsem si jistá, že moje děti si dokáží osvojit snadno a přirozeně jakýkoli další jazyk a nepotřebují k tomu žádnou pomoc.

A tuto jistotu bych ráda předala i vám, kteří se v této situaci ocitáte, nebo vám, kteří se stáváte poradci rodinám, které se v dané situaci právě vyskytly.

Proč se mi strategie „jeden člověk – jeden jazyk“ jeví jako vhodná i pro rodiny cizinců žijící v zahraničí?

  1. Moje děti si tímto jasně uvědomily, že jsme Češi žijící v USA a že naším rodným i rodinným komunikačním jazykem je čeština.
  2. Současně si už také všimly, že čeština přejala z angličtiny některá slova, ale že máme pro ně slova vlastní.
  3. Moje děti dostávají každodenní správný jazykový vzor v českém jazyce, čímž u nich upevňuji a podporuji vývoj českého jazyka.
  4. Moje děti se mohou denně identifikovat s českou kulturou i s příbuznými. V rámci jazyka dětem předáváme velké množství českých kulturních zvyklostí, o nichž ani nepřemýšlíme, komunikačních strategií i společenských pravidel, která jsou odlišná od pravidel v cizím (anglickém) jazyce, kultuře.
  5. Moje děti mají možnost používat a denně si upevňovat svůj projev v českém jazyce při komunikaci s námi jako rodiči a také mezi sebou. Oproti dětem v Čechách mají ale mnohonásobně méně takových příležitostí.
  6. Moje děti tak měly možnost rychle pochopit, kde a v jakém prostředí je daný jazyk funkční, oddělit kulturní, sociální i jazykové zvyklosti. Navlékají si na sebe denně oboustrannou bundu, přičemž vědí, kterou stranou ji mají nastavit do daného prostředí, státu, kultury.
  7. Moje děti mohou získat přirozený a milý vztah k oběma kulturám i jazykům skrze jejich rodilé mluvčí, kteří se ve svém mluvním projevu chovají zcela přirozeně, cítí se příjemně a s volností a radostí používají mluvní strategie. Moje děti tak skrze jazyk přijímají také pozitivní emoce, které k úspěšnému ovládnutí jazyka bezpochyby patří.
  8. Moje děti mluví rády česky, rády jezdí do Čech a chtějí číst v češtině.
  9. I ta nejmladší čtyřletá už umí rozeznat, které slovo je česky a které anglicky. Jasně odděluje oba jazyky od sebe a ví, který má kde použít.

Nemohu to podložit žádným dlouhodobým výzkumem a v tomto článku jen reprezentuji naši osobní zkušenost, nicméně intenzivně cítím, že díky této strategii naše děti dostávají neustálý a stabilní jazykový, kulturní, sociální a emočně pozitivní vzor, který jim v jejich hlavě vytvořil jasný řád, podle kterého se umějí zachovat.

Stále slavíme Vánoce s Ježíškem, ale dopřejeme dětem vyprávět o Santovi. Současně ale vnímáme, že vědí, že do našeho domu se Santa zkrátka nehodí :).

Odolat vlivu angličtiny je obtížné i pro dospělého

Během několika měsíců v USA jsem si dala ještě jeden úkol. Vymazat ze svého projevu v češtině anglické přejímky. Zpočátku, jsem stejně jako mnoho jiných přistěhovalců začala i já sama do českého jazyka částečně z pohodlnosti a částečně z pocitu, že je to in, podsouvat víc a víc anglických přejímek.

Nicméně jsem zůstávala na úrovni slovní zásoby, ve které jsem použila např. slovo trail místo stezka. Ve chvíli, kdy mě od jedné maminky doslova praštilo přes uši použití výrazu bajkovat ve smyslu jezdit na kole, jsem si na svoji češtinu začala dávat větší pozor.

I když stoprocentně se mi to určitě nedaří, došlo mi, kolik anglických slov je v mém slovníku a jak snadno je do své češtiny při pobytu v USA víc a víc zapojuji. Např. drink, challenge, level, house, road trip.

Snažím se tedy slova, která si již do mojí češtiny prošlapala cestu, ze svého slovníku vyřazovat a nahrazovat je českými ekvivalenty. Dělám to zejména proto, že moje děti potřebují tyto české ekvivalenty, na rozdíl od dětí žijících v Čechách, slyšet, protože je neznají. A od nikoho jiného, než ode mě, je tady zkrátka neuslyší.

Vím, že je obtížné, se vlivu druhého jazyka vyhnout i v dospělosti, ale současně vím, že já jsem jediný mluvčí, který mým dětem reprezentuje český jazyk. A pokud chci, aby ho uměly co nejlépe, musím i já vynaložit úsilí a vlivu angličtiny na český jazyk odolat. Pokud chceme svým dětem předávat kvalitní český jazyk, je potřeba využít každé příležitosti, která se naskytne.

Cizího mají děti okolo sebe víc než dost. Děti jsou denně více než polovinu času ponořeny do amerického prostředí a kultury. Stejně tak jejich kamarádi jsou převážně Američani nebo děti přistěhovalců, které mluví také anglicky. Všichni z okolní společnosti kdykoli vytáhnou paty z domu, mluví spolu anglicky.

To je oproti mně a mému muži jednoznačná a nepřekonatelná přesila.

Pokud byste chtěli s českým jazykem vašich dětí pomoci, a současně byste si přáli upravit jejich výslovnost a jazykové dovednosti, ovlivněné používáním druhého jazyka, podívejte se na naši nabídku on-line logopedických služeb zde >>>.

Potřebuji krásné obrázkové kartičky pro svoje dítě na logopedii - Do e-shopu tudy prosím >>>

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.