První krůčky k četbě aneb jak vznikají první slůvka.

Jak můžeme chtít po dítěti, aby ve škole rádo četlo, když se v předškolním věku sotva setkalo s knihami? Vztah ke knihám můžeme probouzet už od prvních měsíců života dítěte. Protože jak všichni víme, v knihách je obsažena veškerá moudrost světa a bylo by škoda ji dítěti nedopřát. Je snadné využít toto citlivé období prvních let života, a nepropásnout tak šanci vybudovat u dítěte lásku k psanému textu. Musíme na to jít ale krok za krokem.

Dnes se budeme věnovat prvním krůčkům k četbě a ukážeme si, jak souvisí četba s uchopením prvních slov u dětí. Jelikož se tento článek týká dětí od narození do dvou let, nepůjde o četbu v pravém slova smyslu, ale především o probuzení zájmu dítěte o knihy.

Trénink naslouchání

Když se mi narodil můj první syn, mnoho věcí jsem dělala intuitivně. Snažila jsem se ho například co nejčastěji polohovat na bříšku. Byl u toho vždycky na přebalovacím pultu u zdi a mně přišlo škoda, aby se díval jen na holou stěnu. A tak jsem mu už v jeho 4 měsících dala před oči knihu. Bylo to rozkládací leporelo Veverka Čiperka. Všimla jsem si, že obrázky dokáže docela dlouho a trpělivě sledovat, a navíc u toho pěkně otáčel hlavičku na obě strany. A tak jsem mu k tomu taky začala číst text pod obrázky.

Tenkrát tomu samozřejmě nemohl vůbec rozumět, ale zvykal si na to, že součástí viděného obrazu je také zvuk. Jinými slovy – začal se učit poslouchat mluvenou řeč.

Poslouchat mluvený text vyžaduje postupný trénink pozornosti a sluchové paměti. Pokud na něj dítě není dlouhodobě zvyklé, je pro něj tato činnost vyčerpávající. Ve škole mu pak může činit problémy i to, že na něj paní učitelka několik hodin mluví a dítě si má zapamatovat různé pokyny a úkoly. Naslouchání mluvené řeči je základem efektivního učení. Trénovat ho je potřeba postupně, od slov přes krátké věty až po dlouhé texty.

Kniha jako pomůcka na zahnání nudy

O pár měsíců později, když už mi syn seděl na klíně, trávili jsme např. čekání u doktorky nebo v kavárně prohlížením knih. Vždy jsem měla jednu v tašce a kdykoli byla možnost, vytáhla jsem ji. Krteček byl jeden z nejoblíbenějších. Prokopovi bylo jen 7 měsíců a já jsem mu slovně popisovala, kde co v knize je. Jemně jsem vzala jeho ručku do té své a když jsem říkala „kyti“, jeho ručkou jsme na kytičku společně ukázali.

O něco později, když mu bylo necelých deset měsíců, už mi „kyti“ na obrázku ukazoval sám.

Ukazování na místo odpovědi

Malé děti, které ještě nemluví nebo mluví velmi málo, nemají velkou šanci nám dospělákům sdělit, co všechno už znají. Než přijdou na řadu slova, děti komunikují pouze neverbálně – neslovně, tedy gesty, mimikou, zvuky. Ukazování je tedy první projev dítěte, který odkazuje na to, že v jeho hlavičce se již ukládají první slůvka. Dítě se pomocí ukazování snaží označit předměty, později ukazování vymění za slova.

Ukazováním dítě vyjadřuje pochopení slova.

Pokud tedy my spolu s dítětem ukazujeme jeho ručkou na obrázky, umožňujeme mu lépe pochopit souvislost mezi obrázkem a slovem, které toto zobrazení zastupuje. Tedy posilujeme porozumění.

Porozumění předchází promluvě.

To, čemu dítě nerozumí, nepoužije. Anebo použije, ale ve chvíli, kdy to nedává smysl. Pokud chcete, aby vaše dítě vyslovilo konkrétní slovo, musíte ho nejprve naučit tomuto slovu rozumět. Několikrát ho pojmenujte, ukažte na něj, dejte dítěti předmět do ruky, aby si ho mohlo samo osahat. Pak teprve můžete očekávat, že dítě slovo dokáže pojmenovat.

Obrázek zastupuje realitu

V době, kdy jsem pracovala s dětmi s opožděným psychomotorickým vývojem, jsem si uvědomila, jak důležité je, aby obraz, který dítěti předkládám, odpovídal realitě.

Děti s mentálním nebo tělesným postižením mají obrázek dlouho jako symbolické zobrazení světa, je to často to jediné, s čím se setkají. Pamatuji si, jak jsme si s jednou holčičkou na vozíku povídaly o horách, lanovce a lyžování a já jsem prožívala intenzivní pocit marnosti. Najednou jsem si uvědomila, jak obtížné je vysvětlovat a popisovat věci někomu, kdo je zatím neprožil. Nestačila mi slova a mizerný obrázek na stole celou situaci ještě zhoršoval. Tenkrát jsem začala místo obrázků používat fotografie a někdy i videa.

U zdravých dětí předpokládáme, že obrázek bude brzy následován přímou zkušeností nebo dokonce zkušenost sama přijde jako první. Ale i tak si dejme záležet na tom, jaký obraz dítěti zprostředkujeme.

V dnešní době není výjimkou, že děti znají např. prase nebo krávu pouze z obrázku. Ve chvíli, kdy přišla na trh čokoláda Milka s fialovou krávou, bylo nám všem jasné, že krávy obyčejně fialové nebývají. Vyrostli jsme ještě v době, kdy jsme hospodářská zvířata mohli vidět na vlastní oči, třeba u babičky na vesnici. Jak je tomu dnes víme všichni – domácí zvířata musí být nejlépe součástí zoo, aby je dnešní děti měly kde spatřit. Taková fialová kravička v knize pro roční děti by proto mohla být v dnešní době poněkud matoucí.

Proto se snažíme vybírat obrázky, které co nejvíc odpovídají realitě – barvou, tvarem vzhledem i činností. Pro děti ve věku od jednoho do tří let jsou výborné fotoknihy. Jednu takovou máme doma a Beatu, moji nejmladší dceru, baví ještě ve čtyřech letech. Fotografii se nedá nic vytknout, tou neoklamete.

Pro malé děti do jednoho roku volíme ideálně malá leporela, která mají na každé straně jeden obrázek. Dítě totiž ještě nemá dostatečně dobře vyzrálé zrakové rozlišování, takže budeme-li mluvit např. o psovi na dějovém obrázku, dítě ho nemusí umět ještě zrakem vyhledat. Společné ukázání na psa mu může situaci usnadnit. Rozhodně se ale nebojte občas použít i složitější obrázky.

Koordinace oko – ruka

Ukazování na obrázek v knize je důležité pro pochopení vztahu slovo–obrázek. Cílené ukazování má ale ještě druhou výhodu a tou je tzv. koordinace oko–ruka, o které se mluví nejvíce v souvislosti s kreslením a psaním.

Koordinace neboli soulad vyjadřuje v tomto případě propojení práce oka a ruky. Jinými slovy oči sledují, co dělá ruka. Tato dovednost je nesmírně důležitá pro kresbu a následně pro psaní. Dítě ve škole musí sledovat, co jeho ruka dělá, jak píše, kam směřuje. Oči mu ruku pomáhají vést. Stejně tak ve chvíli, kdy dítě čte a ukazuje si na písmenka na řádku prstem, signálem pro jeho oči je: „dívejte se právě tímto směrem“. Právě tuto souhru můžeme podporovat už od útlého věku.

Ukazování je ideální začátek. Ukazováním, tedy pohybem, donutíme dítě zaměřit pozornost k danému cíli. V tu chvíli se nám sladí veškeré důležité komponenty – zrak, sluch, řeč i myšlení v jeden celek a dítě se krásně učí.

Dítě se otočením hlavy (pohyb) podívá (zrak) na daný obrázek, který doprovodíme slovem (řeč) a ono ho vnímá (sluch). V tu chvíli má dítě možnost pochopit (myšlení) souvislost mezi slovem a obrazem a utvořit si v hlavě nový pojem.

Proto při práci s knihou v jakémkoli věku nejenom že dítěti slovně popisujeme, co je na obrázku, ale také se ukazováním snažíme připoutat jeho pozornost a tím mu usnadnit pochopení toho, co říkáme.

A kdy přijde první slovo?

Pokud s dítětem pravidelně pracujete s jednou knihou a dítě už ve chvíli, kdy povíte „kyti“ samo zvedá ručku a chce kytičku ukázat, máte jistotu, že slovo zná, a můžete se těšit, že ho také brzy poví. Stejné je to např. se psem, který je pravidelně za plotem sousedova domku a vy ho s dítětem denně pozorujete. U obrázků nebo předmětů, které víte, že již dítě pravděpodobně může znát, podporujte cílené ukazování otázkou, např. Kde je pejsek?

Touto otázkou nutíte dítě k akci, ke komunikaci, k tomu, že vám může odpovědět. Přestože zatím jenom gestem (ukázáním). Po gestu ale brzy přijde slovo.

A co když ho kniha nezajímá?

Nelze říct, že by existovalo zdravé dítě, které by nezajímala kniha. I když to tak mnohdy může vypadat. Vezmete knihu, chcete si s dítětem číst nebo prohlížet a ono odchází, vzteká se, nesleduje, trhá listy, hází knihou a odstrkuje ji. Je vám tato situace povědomá? Ano, i to se může stát. Neznamená to ale, že dítě knihy nezajímají.

Jediné, co to znamená, že na knihu není vhodná chvíle nebo že kniha je pro dítě příliš složitá. Možná se v tuto dobu věnuje rozvoji jiné činnosti. Je hodně pravděpodobné, že chce veškerou svou pozornost nyní upřít na pohyb. Chce se naučit lézt, chodit, běhat, chce zkoumat. Statická činnost ho nyní nezaujme.

Pokud tomu tak je, můžete dítěti např. nalepit jednotlivé obrázky na zeď nebo je připevnit na lednici. Stejně tak, je můžete nalepit na různá místa v bytě a dítě k nim dojde, nebo doleze. Pokud ho ani to nezaujme, je dobré využít fotografie nebo ještě lépe předměty. Ty jsou totiž první, o které má dítě v prvním měsících zájem. Mají blízko k reálným věcem (jsou pouze jejich zmenšeninou) a díky tomu, že s nimi může dítě manipulovat, činnost je pro něho v tuto chvíli zábavnější. Využít můžete např. dřevěné nebo gumové figurky zvířat. Spojte je ale vždy se zvuke nebo slovem.

Jak pracovat s knihou u dětí od dvou let se dozvíte v příštím díle. Další zajímavé tipy, jak podporovat vývoj řeči dítěte, najdete v mém e-booku Jak podpořit vývoj řeči u dětí od 0 do 3 let.

Obrázky pro děti do tří let najdete na našem e-shopu Logopedie s úsměvem zde.

  

I will read, autor textu je Dr. Seuss.

E-SHOP logopedie s úsměvem - tudy prosím >>>

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.