Už žádné zbytečné otázky

„Jak bylo ve školce?“„Co jsi měl k obědu?“„A snědl jsi to?“„Jak to, že máš tak špinavé triko?“

Znáte tyhle otázky? Mnoho dětí ano. Jsou to otázky, které slýchá dítě ve chvíli, kdy se těší na maminku, která pro něj přišla do školky. Většina dětí je plná zážitků ze dne stráveného ve školce. Zároveň jsou naplněny koktejlem emocí, které prožily a které by rády rodičům sdělily.

Byla jsem mnohokrát svědkem toho, kdy dítě s úsměvem na tváři vítá své rodiče, drží v ruce obrázek, který namalovalo, a je doslova polito ledovou sprchou právě takových otázek. Někteří rodiče se v komunikaci se svým dítětem nominovali do role hlavního mluvčího a svým dětem nedají šanci se projevit. Jsou děti, které ze sebe vysypou zážitky hned, co spatří rodiče. Jsou to ty samé děti, které se nezdráhají vyprávět si s cizími lidmi na ulici nebo neznámými dětmi na hřišti. Tyto děti se dokáží v komunikaci snadno prosadit a přestože je rodič mluvka, snadno mu konkurují.

Máme ale i takové děti, které se ostýchají. Většinou své myšlenky dlouhou zpracovávají. Uvnitř své dětské duše přemýšlí nad prožitým dnem. Jsou to přesně ty děti, které nikdy neřeknou nahlas, jak se jmenují, a odmítají poděkovat nebo pozdravit v obchodě, ne proto, že by byly nevychované, ale proto, že jsou uzavřenější povahy a stydí se.

A přesně tyto děti potřebují naši podporu.

Potřebují zejména dostatek času, aby se mohly vyjádřit. Dlouho mi trvalo, než mi došlo, že tyto děti mají úplně jiné načasování. Pro extroverta jako jsem já to je mnohdy čas, který přesahuje moji míru tolerance a který mě i znervózní.

Nicméně můj nejstarší syn mě naučil velké trpělivosti. Ukázal mi mnohokrát, že když mu dám více času, poví mi toho tolik, že se nestačím divit, nad čím vším přemýšlí. Zároveň mě naučil nemluvit nadarmo, neopakovat zbytečně to, co už jsem řekla, stejně jako nepokládat mu otázky, které jsou vyslýchací.

Uvědomila jsem si, že ho moje otázky nejen ruší v jeho vnitřním světě, ale že jsou navíc zcela zbytečné. Místo těchto otázek je mnohem lepší dítě naučit vyjádřit dostatečně a včas své potřeby a dát mu dostatek důvěry v jeho vlastní cítění a prožívání, takže se pak už nemusíme ptát. Dítě samo by mělo přijít s požadavkem, že má hlad neb žízeň, že je mu zima nebo že chce jít spát. Vraťme se ale k naší situaci ve školce.

Jak tedy dítě motivovat k tomu, aby nám něco řeklo?

Úplně stačí, když mu dáme najevo, že máme zájem o to, co říká, ať už to bude teď anebo později. Možná zrovna přemýšlí nad tím, jak si doma postaví letadlo z lega nebo nad tím, zda mu mladší sourozenec nevzal hračku, kterou si schoval před odchodem pod postel.

Můj syn byl přesně tento typ. Kdykoli jsem přišla do školky, nikdy jsem se nic nedozvěděla až do chvíle, kdy jsem se přestala ptát. Naučila jsem se naší komunikaci zahájit těmito slovy: „Ahoj, moc jsem se na tebe těšila. Doufám, že ses měl dobře. Až mi o tom, co jsi dnes prožil, budeš chtít vyprávět, tak jsem tady pro tebe.“

Stejně tak můžete zahájit hovor popisem emocí: „Jé, ty máš dobrou náladu, to tě asi muselo něco potěšit.“

Většinu věcí mi pak řekl v autě po cestě domů, ale mnoho z jeho zážitků jsem se dozvěděla také s několikadenním zpožděním. Prostě jen přišel správný okamžik, kdy mi chtěl své dojmy sdělit. Časem jsem také pochopila, že mi nikdy nic neřekne před ostatními lidmi. A těch je v době odchodu ze školky všude kolem plno.

Jakmile se nám podaří přejít při komunikaci s dítětem do pozadí a přestaneme mu klást bezobsažné a všetečné dotazy, které řeč nijak zvlášť nerozvíjejí, ale spíše odrazují od mluvního projevu, přijde den, kdy se dítě otevře a začne samo povídat. V jeho projevu ho podpoříme pouze tak, že budeme opravdu naslouchat a své naslouchání dáme najevo prostým krátkým zopakováním toho, co dítě říká nebo pojmenováním emocí, které dítě ve vztahu ke zkušenosti, kterou popisuje, prožilo.

Díky tomuto postupu nám dítě řekne vše, i když se ho nebudeme na nic ptát. Otázkami totiž často dítě vytrhneme z kontextu vyprávění. Zarazíme ho, odradíme ho a často se už k původní myšlence, kterou nám chtělo říct, vůbec nedostane.

Nechat dítě vyslovit své myšlenky je jako otevřít okno dokořán a přivítat nový den, který nám přináší nečekané, ale obohacující zkušenosti.

E-SHOP logopedie s úsměvem - tudy prosím >>>

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.